Chvála lidského hlasu

Právě jsem se vrátil z večerního výletu za české hranice, abych napsal pochvalu na krásné hlasy. Další koncert festivalu Lípa Musica se konal v evangelicko-luteránském kostele ve Waltersdorfu, místní části obce Großschönau (hornolužickosrbsky Wulki Šunow, v německém hornolužickém dialektu Grußschiene; česky Saský Šenov). Název obce prý vznikl z německého Große schöne Aue. Tak tedy Velká krásná louka a velké krásné hlasy komorního sboru Martinů Voices se sbormistrem Lukášem Vasilkem. To vše ve zvláštním prostředí chrámu z osmnáctého století: podél stěn tři galerie nad sebou, vzadu nádherné varhany z roku 1766, které postavil Johann Gottlieb Tamitius, žák Silbermannův. Rovný strop a mnoho dřevěných prvků v interiéru dodávají kostelu neobvyklé akustické vlastnosti. Prostor není utlumen, zvuk se šíří krásně a silně, ale dozvuk je velmi krátký, zcela nekostelní. Pro zpěváky tam nastávají okamžiky pravdy. V běžném kostele sáhodlouhé doznívání každého tónu milosrdně zakryje drobné intonační a rytmické nepřesnosti, ve Waltersdorfu ne.

Ale dámy a pánové z Martinů Voices berličku milosrdného dozvuku vůbec nepotřebují, jejich výkon má velmi vysokou úroveň. Hned v úvodním Miserere pro tenor sólo a smíšený dvojsbor Gregoria Allegriho (1582–1652) dokonale využili nezvyklý prostor: tenorista pěl svá sóla na třetí galerii nad kněžištěm, část sboru stála kdesi vysoko za hledištěm, hlavní část sboru se sbormistrem byla před námi, žasnoucími posluchači. Lukáš Vasilek vše řídil velikánskými gesty. Dílo se vydařilo, po zaslouženém potlesku se všichni účinkující šťastně sešli v přízemí a provedli Tři zpěvy pro smíšený sbor op. 42 od J. Brahmse (1833–1897). Opět dokonalé. A zase jsem musel obdivovat sbormistrovu práci. Svou představu přímo kreslí v prostoru přesnými pohyby paží, zpěvákům se tak snadno daří provádět naprosto jednotně každou změnu tempa a rytmu.

Před přestávkou pak přišlo vrcholné číslo: Vytautas Miškinis (*1954): Dum medium silentium (Když zavládlo hluboké ticho) pro smíšený sbor a cappella. Autor je světoznámý litevský skladatel a sbormistr, takže není divu, že zazněla kompozice velice moderní, harmonicky bohatá a přitom svižná a rytmická. V Litvě, stejně jako v ostatních pobaltských státech, tvoří sborový zpěv důležitou součást národní kultury. Po nových číslech repertoáru je tam patrně větší poptávka než u nás.

Když zpívají Martinů Voices, nemůže samozřejmě chybět skladba od muže, který dal souboru jméno. Po pauze jsme si tedy poslechli Čtyři písně o Marii od Bohuslava Martinů. Sbor se předvedl opět ve špičkové formě, dokonale reagoval na sbormistrova gesta a skvěle dotahoval všechny dynamické nuance. S dalším hodnocením mám problém. Lukáš Vasilek na konec koncertu zařadil Pět černošských spirituálů od Michaela Tippetta, patrně s úmyslem odlehčit závěr „lehčím žánrem“. Uslyšeli jsme tedy hity jako Steal Away, Nobody Knows, Go Down, Moses a další. Sbor zpíval stále velmi dobře, ale! Sir Michael Kemp Tippett (1905 - 1998) byl anglický skladatel, který po své první návštěvě Ameriky v roce 1965 nasál vlivy jazzu a blues. Obecenstvo to prý přijímalo pozitivně, získal různá ocenění, ale řada kritiků mu to neschvalovala. Tippet se pak vrátil k lyrické tvorbě, ale poválečných úspěchů už nedosáhl, v 21. století se jeho skladby hrály zřídka. Nechápu důvody, které některé autory vedou k vlastním „objevným“ úpravám notoricky známých skladeb z jiného hudebního žánru. Spirituály jsou černošská záležitost, při jejich interpretaci je důležitý rytmus a procítěný přirozený spontánní projev interpretů. Neviděl jsem noty, které napsal pan Tippet, takže nemohu posoudit jeho podíl na rozpačitém dojmu z výsledku, totiž zda nestylové neustálé změny dynamiky a tempa předepsal on, nebo je to záležitost sbormistrova pojetí. V každém případě: dosáhnout spontánního projevu při zpěvu podle not a přesných dirigentových gest nelze! Podle mého názoru vycházelo zařazení Tippetovy skladby z chybné dramaturgické úvahy. Koncert skončil trochu rozpačitě pouze jedním přídavkem. Škoda, zpívali nádherně.

Karel Tampier, 3. 10. 2017