;

Pražský komorní balet exceloval na hranici krásy

V úterý 24. září se v rámci 12. ročníku MHF Lípa Musica představil v České Lípě vůbec poprvé Pražský komorní balet. Největší profesionální nezávislý baletní soubor, který v příštím roce oslaví již 50 let své existence, je špičkovým reprezentantem baletního umění u nás i v zahraničí, a to potvrdil i na svém festivalovém debutu. Tři originální choreografie z dílny mladých českých choreografů výrazně obohatily umělecký rozlet festivalu a zaplněnému Jiráskovu divadlu nabídly možnost silného emocionálního zážitku jakoby z jiné světa...

Večer otevřela choreografie člena souboru baletu Národního divadla v Praze Tomáše Rychetského nazvaná Nevyřčené ticho. Intimní niterná miniatura pro jednoho muže a tři ženy inspirovaná klavírní sonátou Leoše Janáčka „Z ulice“ na motivy studentské tragédie z roku 1905. Subtilní dílo zaujalo výtvarnou bohatostí, abstrakcí, prací s kulisou a skvělými tanečními výkony. Trýznivý příběh opuštěné ženy v rozhovoru s vnitřními hlasy podpořila sugestivní hudba Leoše Janáčka a dala vyniknout syrovému lidskému dramatu, pocitům zoufalství, zatracení, sebezničení končící až sebevraždou.

V druhé části se divákům choreograficky představila nová umělecká vedoucí Pražského komorního baletu Hana Polanská Turečková s abstraktně pohybovými kreacemi Hádej kolik je hvězd a Mono No Aware. První z nich je volně inspirována knihou Jacka Londona Tulák po hvězdách, ve které hlavní hrdina uvězněný ve svěrací kazajce umrtvuje své tělo, aby oživil svou duši a putoval bez hranic životy lidí, a tím poznával duši lidstva. Je to příběh o svobodě a síle ducha, které překonají všechny ubohé stavy těla a rozletí se ke hvězdám. Turečková s tímto námětem pracuje velmi volně a náznakově. Scéna pokrytá kousky igelitu v nasvícení symbolizující spadané hvězdy je dějištěm tanečního dialogu muže a ženy, které coby odpoutané duše putují vesmírem. Silný emocionální zážitek z tanečního příběhu o poznávání hlubin, tajů a rozporů mysli a duše podtrhuje mystická klavírní hudba soudobého skladatele Arvo Pärta.

Mono No Aware (Na hranici krásy) je projekt inspirovaný butó, zenovou filosofií, fyzickým pohybem, který choreografka předkládá od čisté podoby až k rozpadu a improvizaci. Název „mono no aware“ se objevuje v japonské literatuře a lze ho volně přeložit jako autentický povzdech bytosti, schopnost velké citlivosti, uvědomění si krásy a pomíjivosti estetického předmětu nebo bytosti, jejímž ztělesněním je v japonské tradici například krátké trvání sakurového květu. Je to jakýsi „výkřik duše“, vyřčení úžasu nad pomíjivou křehkostí nádherných lidských snů, ale i nad prchavostí, bolestí, stárnutím a často zvrhlou, neodbytnou žádostivostí, i nad všudypřítomným zánikem a rozkladem. V zachycení této rozpadající se krásy v tanci se dotýká Hana Turečková kolektivní paměti lidstva. Myšlenku na toto téma vytvořit choreografii jí vnukl butó workshop s geniální japonskou butó tanečnicí Sumako Koseki a její výklad a ztvárnění krásy, která pomíjí. Hudba je založena na protikladu. Vášnivá barokní hudba Georga Friedricha Händela (operní árie v podání Magdaleny Kožené) kontrastují s moderní hudbou Štěpána Polanského zkomponovanou přímo pro tuto choreografii. A stejně tak oscilují i silné emoce života a smrti, zrodu a zániku, krásy a zmaru. Exprese, symbolika pohybu, hloubka myšlenky a celkové audiovizuální vyznění díla je v dokonalé rovnováze. Syrově existenciální výpověď fascinuje a silně dráždí, burcuje a rozeznívá estetické vnímání snad každého z diváků.