První ohlédnutí Tomáše Cidliny
Lípa Musica nabídla v prvním týdnu pestré menu
Začátek letošního ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica mohl ujít v regionu opravdu jen málokomu. Návštěvnost akcí prvního festivalového týdne je velmi slušná a úroveň jednotlivých večerů je již tradičně špičková a nabízí velmi pestrou paletu hudebních zážitků.
Jedním z nich byl už zahajovací koncert, který obstarala za doprovodu takřka svého souboru Barocco sempre giovane žijící legenda české houslové školy Václav Hudeček. Tento vynikající a stále skromný interpret se mladými muzikanty obklopuje programově a mnoho svého času jim věnuje nejen na koncertech, ale též na četných letních školách a soustředěních. Konec konců i houslisté souboru Barroco sempre giovane jsou povětšinou absolventy luhačovické Akademie Václava Hudečka.
Na programu zahajovacího večera byly houslové koncerty barokních mistrů Antonia Vivaldiho, Johanna Sebastiana Bacha a Arcangela Corelliho. Zpočátku se pozdávalo, že mladý soubor, jinak perfektně sehraný, teprve hledá své sebevědomí. Počátku koncertu nescházela, ale spíše se teprve vznášela ve vzduchu a dosud se neusadila špetka zkušeností a přesvědčivosti. Na úkor instrumentální přesnosti upozaděný výraz se na pódium dostavil s příchodem Václava Hudečka, který jakoby vdechl souboru život, nadšení a patřičnou lehkost.
Václav Hudeček je koncertní jistotou a spojí-li se s ní vrcholný barokní repertoár v barokních prostorech, úspěch je zaručen. Podmínkou skvělého večera je potom i pro muzikanty zpětná vazba od publika, jehož kultivovanost Václav Hudeček v několika pronesených slovech vyzdvihl a zavzpomínal i na činnost místního Klubu přátel hudby, pro který zde mnohokrát hrál a na jehož činnost na poli kulturní kultivace regionu festival svým způsobem navázal.
V dalších dnech se Lípa Musica vrátila po roce do Nového Oldřichova a dobyla také zcela nové pódium, jímž se stalo plátno kina Crystal, ve kterém byl uveden záznam opery Carmen a baletu Louskáček. Výjimečné bylo ale na samotném počátku týdne vystoupení Ivy Bittové, s níž se festivalové publikum opět navrátilo do baziliky Všech Svatých v České Lípě. S touto zpěvačkou s výrazným a nenapodobitelným projevem jsem měl první zkušenost asi tak v sedmnácti letech. V televizi běžel záznam z výročí sametové revoluce a Václav Havel na něm předával vyznamenání světovým státníkům, kteří se zasloužili o pád komunismu. Během udílení měla se smyčcovým kvartetem vystoupit Iva Bittová. Nastoupila před dekorované státníky a když začala zpívat, přítomná Margaret Thatcher doslova nadskočila. Druhá vzpomínka na Ivu Bittovou se pojí s mým stopařským obdobím. Jednou v Německu mi zastavil hipík ve starém přecpaném autě. Po chvíli jízdy se mě zeptal odkud jsem. Když jsem mu odvětil, jeho další otázka zněla: „And do you know Iva Bittová?“ Přesně takové byly mé reminiscence na tuto osobnost české hudební scény, v pondělí jsem s ní byl poprvé konfrontován na živo a bylo to velmi příjemné, asi se jednalo o nejartovější pojetí alternativy, které jsem kdy slyšel, přitom se ale nejednalo o alternativu, která by snad měla návštěvníka neznalého jejího projevu vyhnat z koncertní síně, naopak jsem viděl v publiku velmi pestré sociální složení, zkrátka, jak praví výše popsaná zkušenost, Ivu Bittovou měl rád Václav Havel i němečtí hipíci a i v bazilice jsem v publiku mezi známými tvářemi zahlédl lékaře, učitele, muzejníky, ale zrovna tak i tesaře z vedlejší vesnice.
Její publikum bylo pestré a přece jednotné přesně tak, jak byla Iva Bittová prakticky jednou bytostí spolu se svými houslemi, na které zahrála divoce i minimalisticky, stejně jako je uměla odložit a vystačit si pouze se svým hlasem. Její hudba je úžasná v tom, že v sobě neobsahuje žádný konflikt. Svým způsobem je prahudbou bez národnosti, které může rozumět Eskymák i křovák, která je s houslovými variacemi vlastní dělnému lidu na polích dejme tomu amerického středozápadu i jižní Moravy.
Zbytečné je potom už psát, nakolik si Iva Bittová dokáže pohrát s prostorem, který svou osobností ovládá, nakolik dokáže umocnit či utlumit jeho akustické schopnosti. Jednalo se o večer vpravdě neopakovatelný, vyvolal ve mně hlad po dalších zážitcích.
Jedním z nich se stalo i představení dalšího festivalového dne, v němž se v Jiráskově divadle představil Pražský komorní balet. Toto představení vybočovalo z formální dramaturgie festivalu, na kterém byl moderní tanec zastoupen naposledy před třemi lety, ale i z klasického vnímání a představ o baletu. Náplní úterního večera byla tři vystoupeních, ve kterých sloužila tanečníkům jako kulisa hudba Leoše Janáčka, Arvo Pärta a Georga Friedricha Händela. Každá z částí večera měla jiné ražení, ale přitom spolu souvisely.
Abych příliš nenafoukl emoce a příběh jednotlivých částí, zmíním se o nich jen v krátkých heslech. První část byla o samotě, o jejím komfortu i neklidu, o hledání vůle po jejím ukončení. Druhá část měla za ústřední téma lásku, zamilování se, prorůstání lásky do organismů až po jejich zotročení láskou. Ve třetí části byl přítomný konflikt, viděl jsem v něm alegorii podrazů, kterých jsme v životě svědky, tvrdý materialistický život, kterému nezáleží na jiných životech, byl předhozen divákovi, aby si syrovým způsobem uvědomil, že i on je součástí krutého individualismu a boje o osobní štěstí, po kterém se nedostavuje úleva, ale vyčerpání. To vše jsem vyčetl z bohatého výrazového a dramatického projevu Pražského komorního baletu.
V prvním týdnu konání festival prokázal, že dokáže do regionu přivézt špičkové umělce a také nesmírnou šíři svého záběru, jehož plody nám zprostředkovává. Dvanáctý ročník Lípy Musicy o sobě dal vědět náležitě a nezbývá, než se těšit na pokračování.
Tomáš Cidlina
