Zemlinsky Quartet a jeho dech beroucí Dvořák

Březnové zastavení Komorního cyklu festivalu Lípa Musica představilo divákům ve vyprodaném Centru textilního tisku v České Lípě Zemlinsky Quartet. Na programu byla smyčcová kvarteta Wolfganga Amadea Mozarta a Antonína Dvořáka. Antonín Dvořák zároveň sloužil za pomyslný spojovník s osobou skladatele Franze Mohaupta, jemuž byl koncert dedikován. Mohaupt, v České Lípě tvořící hudební skladatel a pedagog, byl v mládí Dvořákovým žákem a studoval u něj kompozici.

Úvod koncertu ale patřil Mozartovu kvartetu KV 428, které jeho autor věnoval Josephu Haydnovi, a proto se nejedná o docela typické dílo svého autora. Přes haydneskní aluze v partituře, provedl Zemlinsky Quartet Mozartovo dílo velmi moderně a zejména první a částečně i druhá věta příliš mozartovská nebyla. Spíše úvod koncertu budil dojem, jakoby Mozart napsal jen základní linky a basování a zbytek dotvořil jakýsi anonymní impresionista. K Mozartově, svým způsobem velmi účinné triviálnosti a bezprostřednosti, se kvartet vrátil až ve třetí a čtvrté větě, která zároveň vtipně vygradovala.

Zajímavým momentem, flagrantním především v úvodu, byl zvuk Centra textilního tisku. Dřevěné akustické nástroje narazily na dřevěnou odezvu interiéru. Dřevo zde dávalo hudebním nástrojům zajímavý odstín, ale vše ostatní si museli interpreti náležitě odpracovat. Jindy si mohou muzikanti hrát s akustikou prostoru, která jim může pomoci, nyní to ale bylo pouze na jejich virtuózních schopnostech a nástrojích. Zemlinsky Quartet si ale v prostoru, ve kterém se možná dobře zkouší, ale hůř hraje, počínal nesmírně zkušeně a hru na blízko v hutném vzduchu zvládl velmi dobře.

Po přestávce došlo na Dvořákův Americký kvartet, dílo prodchnuté letními impresemi, jež působily na obecenstvo velmi přesvědčivě a přívětivě, možná na jednotlivé posluchače i osobně až intimně. Každý divák při produkci mohl snít svůj sen o létě a odpočinku a nezávazných letních peripetiích, do kterých se ozvuk povinností dostává jen vzdáleně. Řekl bych, že obdobně dílo působí i na samotné interprety a provádí se jim, při všem respektu a pečlivosti v práci s partem, příjemně a mile. To platí i o druhé větě v lentu, do které proniká jistá jemná a ne nepříjemná melancholie, k jaké se člověk uchýlí, když končí krásný letní den, který se nemůže již nikdy zopakovat.

Právě takové bylo provedení Zemlinského Quartetu. V molto vivace se do Dvořákovy dovolené (během níž dílo vzniklo) opět vetřely jisté závažnější motivy, které zde ale nebyly tísnivé a rušivé, nýbrž byly cítit pouze nenaléhavě a ze vzdálenější perspektivy. Něco jako když jedete na dovolenou a vzpomenete si na nějakou pracovní záležitost, která ale nehoří. Naopak k oslavě léta a volného času s nejbližšími, svatosti bezstarostných chvil se dílo vrátilo opět v závěrečné větě vivace ma non troppo. Odsud sálala čistá radost a jen neznatelně byla cítit jistá obava z pomíjivosti příjemného.

Zemlinsky Quartet se během březnového setkání Klubu přátel hudby a Lípy Musicy stal dokonalým médiem pro přenos těchto sdělení. Pracoval jako nejlepší mechanismus, jednotlivé nástroje fungovaly v naprosté součinnosti a nelze ani vyzdvihnout jednotlivé muzikanty, vynikající byl Zemlinsky Quartet jako takový. Virtuozitu souboru potvrdila i přidávaná Skočná od Bedřicha Smetany, přepracovaná pro smyčcový kvartet violistou souboru Petrem Holmanem. Jeho úprava byla vtipná, nabízela skvostná kontra odkazující na rytmiku karpatského oblouku a vznikla tak neskutečně živá verze známého motivu.