Liberec, divadlo F. X. Šaldy

Divadlo Františka Xavera Šaldy (též Šaldovo divadlo, nebo častěji pouze F. X. Šaldy) je liberecké městské divadlo, jehož zřizovatelem je – jako příspěvkové organizace – Magistrát města Liberec. Předchůdce dnešní divadelní budovy – Soukenické divadlo – bylo za účasti veřejnosti slavnostně otevřeno 15. října 1820. Divadlo mohlo pojmout 760 diváků, avšak místa byla z velké části jen ke stání. Budova Soukenického divadla byla převážně dřevěná (celá zadní část a dřevěný vnitřek), zděné bylo pouze průčelí. Hlediště tvořilo přízemí a dvě galerie, z nichž na horní byl přístup pouze po strmém žebříku. Sál byl osvětlován olejovými lampami – plyn byl v divadle zaveden až roku 1860. Divadlo přestalo poměrně brzy vyhovovat jak z hlediska pohodlí diváků, tak i z bezpečnostních důvodů, proto v roce 1872 vznikl Divadelní spolek, který měl připravit stavbu nového divadla. Spolek po třech letech ukončil svou činnost, znovu ji však obnovil, když v noci z 23. na 24. dubna 1879 vypukl v budově divadla z neznámých příčin požár, který stavbu zcela zničil. 

Soutěž na novou divadelní budovu vypsal magistrát roku 1880 a uzávěrka byla v březnu 1881. Do soutěže nakonec došlo 22 návrhů, přičemž hlavní cenu získal tvůrčí tandem Hans Miksch a Julian Niedzielski z Vídně a na druhém místě skončil návrh architekt Bernharda Schreibera z Drážďan. Krátce před zahájením prací však magistrát zjistil, že náklady na novostavbu převyšují jeho finanční možnosti a tak byl vypracováním projektu nakonec pověřen ateliér Fellner a Helmer. Liberecké divadlo bylo jednou z prvních realizací ateliéru v českých zemích, primát však patří souběžně projektovanému divadlu v Brně, které bylo dokončeno o rok dříve. Stylovým východiskem budovy je italsky orientovaná neorenesance. Vnější řešení budovy je v zásadě obdobou uspořádání brněnského divadla a odlišuje se pouze prostším hlavním průčelím, kde oproti Brnu absentuje ve střední partii portikus, figurální tympanon a štít nad foyerem. V interiérech je užito pro divadla oblíbeného a hojně uplatňovaného neobaroka. Nejcennější součást vybavení tvoří opona s ústředním motivem Triumfu lásky, rané dílo Gustava Klimta, jeho mladšího bratra Ernsta a spolužáka z vídeňské uměleckoprůmyslové školy, Franze Matsche.