Co mají společného varhany, Oybin a nakladač?

„V životě jsem nestěhoval varhany traktůrkem na gotickou zříceninu,“ smál se produkční festivalu Lípa Musica David Pešek, který si ideální podmínky z pohledu počasí proto nedovedl představit. Aby mohla hudebnice a skladatelka Katta odehrát na Oybině svůj Letní prolog pod hvězdami, bylo třeba na pískovcový skalní masiv v extrémně vysokých teplotách dopravit její varhany i potřebnou techniku.

„Minulý rok tu sice bylo víc muzikantů, ale tam byl nejobjemnějším nástrojem cimbál pana Rokyty,“ zamýšlel se asistent produkce Ondřej Pour. Ani on proto netušil, jak se Kattiny bílé a ikonické varhany budou transportovat.

Byť pětatřicetistupňové vedro nebylo příjemné pro nikoho ze zúčastněných, kdo koncert zhruba osm hodin před jeho začátkem připravovali, déšť mohl způsobit podstatně více komplikací.

Nakladač s plně naloženým návěsem vyjel z parkoviště velmi prudkým svahem k 514 metrů vysokému vrcholu. Projel hradní i věžovou bránou, minul překvapené a z cesty uskakující turisty a hromadně si prozpěvující školkové děti, které podobný úkaz nevyvedl z míry, natož z rytmu.

Zkušený řidič si vyžádal také zatížení přední lžíce, která byla až po okraj plná zavazadel, čímž se snížilo riziko převržení vozu během přejezdů přes nerovnosti či odtokové žlaby. I tak se ale přední kola nakladače povážlivě zvedala.

„Jelikož jsou to elektronické varhany, tak stěhujeme jak reproduktory, tak zvukovou aparaturu. A já si teď nesu osvětlení, abychom to měli pěkně nasvícené,“ popsal Uzi z Kattina realizačního týmu. „Trošku jsem v noci přemýšlel nad tím, jak budeme postupovat, ale zatím všechno probíhá podle plánu,“ přiznal mírnou obavu z transportu mobilních varhan, které si Katta nechala vyrobit na míru, aby je mohla rozeznít na podobně neobvyklých místech.

Zhruba desetičlenná parta na nádvoří vykládala z návěsu bedny různých velikostí, tvarů a hmotnosti, které už po schodech do koncertního prostoru museli nést „v teplejch“. Což v ten den sedělo dvojnásob. A už stoupali nahoru do posledních schodů, na jejichž konci se jim otevřel pohled do impozantní zříceniny kostela, kde se vyprodaný koncert později odehrál.

Zde byli na okamžik chráněni před nemilosrdným přímým sluncem, nikoliv však před horkem. Chybějící střechou a lomenými obloukovými okny bez skel i sem pronikala bezmračná modř. Jediné místo, kde si mohla parta s čím dál propocenějšími triky odpočinout a dočerpat síly, byla chladná krypta.

„Je to místo pod kostelem, takzvané Unterkirche, kde bude mít umělkyně zázemí a úkryt před vedrem. Je to taková nejpřívětivější místnost na celém hradě,“ přiblížil Ondřej Pour, který se ochlazoval pomocí studeného ručníku za krkem.