Hudba na léto podle Belly Adamové
Po tipech od Martina Prokeše a Tomáše Jamníka přichází třetí a závěrečný díl naší letní série. Tentokrát jsme oslovili mezzosopranistku Bellu Adamovou, kterou měli návštěvníci festivalu možnost poznat během slavnostního koncertu v Hejnicích. Její výběr vás možná překvapí – je ale stejně vrstevnatý a upřímný jako ona sama.
Nesmírně ráda poslouchám celá CD od začátku do konce. Je to můj zvyk od dětství, když jsme se sestrou usínaly na alba od Jennifer Lopez (u This is me… then se doteď dokážu strefit do správného tónu na nadcházejícím tracku), Nelly Furtado nebo třeba Christiny Aguilery. Ke klasice jsem si našla vztah až později, ale i u ní nejvíc ocením nahrávky s originální, detailně vymyšlenou dramaturgií.
Kendrick Lamar: To Pimp a Butterfly
Mistrovské dílo, dokonale promyšlená deska od začátku do konce – koncepčně, co se týče poselství, zvukově je velmi rozmanitá a náladově vybalancovaná. Kendrick kouzlí různými barvami a polohami svého hlasu, což povyšuje jeho rap na něco vyššího. Třešničkou na dortu je konec desky, kdy míchá nahrávky z rozhovorů s Tupacem a sebe, jak mu jakoby klade otázky, a instrumentální jazz.
Otto Klemperer, Fritz Wunderlich, Christa Ludwig, Philharmonia Orchestra, New Philharmonia Orchestra
Mahler: Das Lied von der Erde
Podle mě nejlepší nahrávka Das Lied von der Erde – mé nejoblíbenější skladby. Fritz Wunderlich i Christa Ludwig jsou tu ve své špičkové formě. Neexistuje tenorista, kterého bych poslouchala raději, a Ludwigová měla skutečně osobitý zvuk se silným hrudním hlasem, na němž je postaven zbytek jejího hlasu, což umožňuje, aby její zpěv v pianissimu měl stále jádro a byl slyšitelný přes orchestr. Co se mi na ní ale líbí nejvíc, je plačtivost v jejím zvuku, díky které poznáte, že je to ona. Otto Klemperer, Mahlerův přítel, diriguje bez ega a nechává tuto působivou hudbu mluvit za sebe bez zbytečného romantického dojení materiálu.
Cecile McLorin Salvant: The Window
Nemohla jsem se rozhodnout mezi Clap Hands, Here Comes Charlie! od Elly Fitzgerald, a tímto albem, aby představovalo mou lásku k jazzu. V pubertě jsem chtěla být Ellou, teď si někdy přeji, abych se vydala cestou Cecile. Ona je totiž dokonalým spojením starého jazzu a současného cítění. Její technika je téměř ze staré školy, slyšíte její studium baroka ve způsobu, jakým dokáže zabarvit jednotlivá slova, aby se v nich zrcadlil jejich význam. Plně ovládá svůj hlas a je emocionálně upřímná, je jasné, že vše, co dělá, slouží textu. Při poslechu tohoto alba jsem nesčetněkrát brečela v letadle nebo ve vlaku a v mém srdci má opravdu výjimečné místo.
Christoph Prégardien, Michael Gees
Schubert: Lieder von Abschied und Reise
Moje nejoblíbenější album Schubertových písní, výborná selekce, obsahuje hity i méně známé skladby. Víc k tomu nemám co říct. Prégardien a Gees jsou pro mě skvělá hudební dvojice, protože se skutečně doplňují a vyvažují. Neexistuje žádný jiný Lied pianista jako Michael Gees, on nechává hudbu žít skrze sebe, zatímco Christoph Prégardien je drží při zemi, v tom nejlepším slova smyslu. Využívá celé spektrum barev, které má k dispozici, a strofické skladby jsou provedeny způsobem, který nikdy nenudí. Tento disk mě velmi dojímá.
