Seznamte se s Vasksem
Byla to láska na první poslech. Když se pianistka Terezie Fialová během studií v Hamburku poprvé setkala s hudbou lotyšského skladatele Pēterise Vaskse, doslova jí spadla brada. Uhranula ji melodičnost, lyričnost i vřelost jeho hudebního jazyka. V roce, kdy skladatel slaví osmdesátiny, přiváží do České Lípy Vasksovo dílo Gadalaiki (Roční doby). Kresby Atily Vöröse a projekce Rudolfa Živce promění koncert ve vizuálně-hudební zážitek, který si nenechá ujít ani velvyslanec Lotyšské republiky v Praze J. E. Vilmārs Heniņš, sám velký milovník Vasksovy hudby.
Bazilika bude s Ročními dobami dýchat, rozkvétat i zamrzat. A koho lotyšský skladatel uhrane úplně stejně jako Terezii a nás, může se těšit na nahrávku cyklu Gadalaiki, kterou na koncertě pokřtíme.
O Vasksovi, gruzínském skladateli Giyovi Kančelim i o odvaze naslouchat neznámému repertoáru jsme si s Terezií Fialovou povídali v následujícím rozhovoru.
Vasks i Kančeli jsou uznávanými skladateli, přesto je rozhodnutí postavit repertoár pouze na dvou soudobých autorech odvážné, cítíte to také tak?
Ano i ne, pro mě je 20. století zcela autentickou součástí repertoáru. Je nutné, aby i posluchači vystoupili ze své komfortní zóny a nebáli se poslechnout si něco, co dopředu neznají. Oba patří k těm melodickým a velmi dobře posluchačsky přijímaným autorům. Oba jsou ve světě velmi slavní a také často provádění.
Vasks si vás našel v Hamburku, jak jste to měla s Kančelim?
Autora znám už déle, ale teprve nedávno jsem objevila jeho Miniatury. Mám ráda kontrasty a na nich je program postaven i co do formy délkové. Vasks je mistr dlouhých forem, miluje opakování, čas a práci s ním. Kančeli si naopak vystačí s málem. Doslova. V České Lípě to bude moje kančeliovská premiéra.
Kančeli se snaží říci co nejvíce co nejméně notami, co je nejdůležitější při interpretaci minimalistické hudby? Nespěchat?
Ano, doslova si užít každý moment, každý souzvuk a každý tón… často je důležitější pauza než nota samotná.
K baltské či severské hudbě máme ve střední Evropě určitě velký dluh. Jsme zahleděni do sebe, do německých autorů, do Itálie, máme potenciál této hudbě rozumět?
Nemyslím si, že by byl český posluchač zahleděn do sebe, to určitě ne. Spíš konzumujeme to, co je nám předváděno. Umíte to poslouchat a přijímat, protože jsme na to zvyklí, a také jsou to naše kořeny. Tím se obloukem vracím k první otázce, zda není kombinace Vasks – Kančeli přeci jen moc? Pokud budeme ochotni naslouchat hudbě, jejíž kořeny jsou nám vzdálenější, určitě ji také pochopíme, jde jen o to, dát jí šanci. A třeba naopak zjistíme, že je i přístupnější než hudba německá, jen o tom nevíme. Mě osobně dílo Peterise Vaskse uhranulo na první poslech, a to nemám s Pobaltím žádné bližší osobní zkušenosti, kromě několika cestovatelských.
