Sobotní mše s nedělní platností: Představujeme nové koncertní zastavení ve Bzí
Léčivý zvon, gotický Kristus a charismatická kostelnice. Nové koncertní místo, kostel ve Bzí obestře Lužanskou mši přívětivou rodinnou atmosférou, v níž je bez rozdílu vítán místní i přespolní.
Ve bzovském kostele mívají plno hlavně o pouti, kterou zde každoročně v červnu na svátek Nejsvětější Trojice pořádají. Letos se ale dřevěné lavice zaplní i v září – raně barokní kostel na Železnobrodsku je jedním z nových míst na festivalové mapě. V sobotu 12. září sem zavítá umělecký vedoucí Adam Viktora s pražským souborem Ensemble Inégal – aby diváky společně provedli Dvořákovou Lužanskou mší.
Kostel v nejstarší farní obci v horním Pojizeří pochází z konce 17. století. Ačkoliv po roce 1945 chátral, do jeho oprav se v novodobé historii pustil místní okrašlovací spolek. „Bzováci“ se mohou pochlubit zvonem z roku 1593, který je nejstarším v okrese. Pochází z původního dřevěného kostela zasvěceného svaté Kateřině.
„Ještě starší zvony měli v Železném Brodě, ale ty se roztavily, když shořela zvonice,“ vypráví kostelnice Kateřina Jakubičková, která je současně předsedkyní spolku. „Snažíme se zvonit, co to jde,“ dodává. Ale už na to nezbývá tolik času.
Zvonili, když zemřel papež, kostel rozeznívají někdy i před mší nebo když odejde na věčnost někdo z místních. „Zvoní můj muž, chvilku se to učil – aby zvon nedobíjel ošklivě, tak skáče na to srdce,“ líčí Jakubičková ve věži, odkud se otevírají výhledy do všech světových stran. Na zahrady, hřbitov i malebné kopcovité okolí obce se zhruba třemi stovkami obyvatel. Nejen o pouti mohou návštěvníci vyjít nahoru a prohlédnout si zvon, o kterém se traduje, že má léčivé schopnosti.
„Když ještě žil jeden z Bzováků, pan Kováčik, který dlouhou dobu učil v Japonsku sklo, tak podle japonské východní tradice si tady pod ten zvon člověk vždycky stoupl a on do něj jemně ťuknul a ozvučil ho. Ty vibrace jsou léčivé,“ popisuje kostelnice a mohutný kalich nad její hlavou vytváří iluzi extravagantního klobouku.
V sobotu 12. září usedne Vladimír roubal za harmonium, nikoli varhany. Ty místní varhany by i s ohledem na neutuchající činnost červotočů totiž zasloužily důkladnou opravu. Dlouhodobě je udržují ve formě varhanáři z rodu Žloutků. „S nějakými drobnými údržbami se na ně hrát pořád dá,“ ujišťuje usměvavá Jakubičková. Žloutkovi, s jejichž jménem je hlas varhan spjatý již po generace, se roku 1949 usadili v Zásadě na Jablonecku. Řemeslo si předávají z otce na syna, respektive z Bohumila na Bohumila.
Další památkou, na které během poslechu Lužanské mše ulpí posluchačům zrak, je krucifix v nadživotní velikosti umístěný nedaleko oltáře. „V téhle oblasti Pojizeří gotických památek moc není, proto je náš Kristus z počátku 16. století významný. Kolikrát jsme ho půjčovali na různé výstavy,“ líčí Jakubičková. „To je možná věc, které si na první pohled někdo hned nevšimne. Nebo třeba neví, jak je ten Kristus významný – nejen pro nás,“ shrnuje pod sochou Krista, kterou obklopují barokní sochy Panny Marie, svatého Jana a svaté Máří Magdalény.
Co její práce kostelnice obnáší? Hlavně uklízení a shánění peněz na různé opravy, ale třeba i přípravu věcí na mši. „Jak říká můj manžel – co taky můžete dělat, když máte kostel na zahradě?“ říká s nadsázkou žena, jejíž rodina se usadila v bývalé faře.
Všechny technické parametry na koncert podle kostelnice jí svěřené prostory splňují, akustika je dobrá, počet míst adekvátní. Před příjezdem hudebníků a posluchačů tak kostel čeká jen důkladný úklid.
„Když bude počasí přát, budeme i větrat, abychom dovnitř natáhli teplo,“ slibuje Jakubičková, která věří, že se druhou zářijovou sobotu kostel ve Bzí naplní hudbou i lidmi; a to jak místními, tak přespolními.
„A kdo by chtěl kostel navštívit jindy, tak může přijít kteroukoli sobotu na mši od šesti hodin. Je to mše s nedělní platností, takže v neděli už si může pospinkat a nemusí do kostela,“ láká se smíchem.
