Terezie Fialová: Přijďte na koncert poslouchat, ne porovnávat.
Co se odehrává v hlavě interpreta, než usedne ke klavíru? Jak poslouchat hudbu, aby nás skutečně zasáhla? A proč může být tma tím nejlepším prostředím pro její vnímání? Nový díl festivalového podcastu přináší mimořádně otevřený rozhovor s klavíristkou Terezií Fialovou, který překvapivě doplňuje i pohled vizuálního umělce Rudolfa Živce. Oba se setkávají u jediné otázky – jak vytvořit prostor, ve kterém hudba opravdu promluví.
Živá hudba podle Terezie Fialové nepotřebuje srovnávání ani hodnocení. Potřebuje otevřeného posluchače.
„Choďte na koncerty jenom poslouchat, nesrovnávejte, neočekávejte. Dejte šanci té chvíli. Hudba je jenom v ten jeden moment a pak už není. Odezní.“
Možná právě v této větě se skrývá to nejdůležitější, co si z rozhovoru odnést – že koncert není zkouškou dokonalosti, ale jedinečným okamžikem, který vzniká jen mezi interpretem, hudbou a publikem. V době, kdy jsou naše představy o dokonalém výkonu formovány studiovými nahrávkami a videi na sociálních sítích, připomíná, že koncert je neopakovatelná událost.
Vasks a Kančeli: hudba, která otevírá jinou krajinu
Velká část podcastu se věnuje programu připravovaného koncertu festivalu Lípa Musica. Dominantou večera budou Gadalaiki lotyšského skladatele Pēterise Vaskse, které doplní miniatury gruzínského autora Giji Kančeliho. Terezie Fialová vysvětluje, proč se této hudby není třeba obávat, přestože vznikala mimo středoevropskou tradici, na kterou jsme zvyklí.
„Vasks se v hudbě zabývá jen tím krásným. Ale přitom dokáže vyvolat i emoce, které nejsou jen krásné – spoustu smutku, nostalgie i emočního vypětí.“
Když hudbu doprovází obraz
Ve druhé polovině podcastu dochází k nečekané výměně hostů. Před kameru usedá člověk, který ji obvykle obsluhuje – Rudolf Živec. Právě on připravuje projekce a VJing, které koncert doplní. Terezie Fialová přiznává, že nabídku propojit hudbu s obrazem přijala okamžitě jako velmi dobrý nápad a se smíchem dodává:
„Tahle skladba je k tomu jako stvořená. Gadalaiki jsou o přírodě, o tom, co se s ní děje, je v ní řada skrytě programních věcí. Jediné, co mě mrzí, je, že to neuvidím.“
Zajímavé je, že oba hosté – každý zvlášť – odpovídají na stejnou otázku: poslouchá se hudba lépe ve světle, nebo ve tmě? A oba docházejí ke stejné odpovědi. Ve tmě se člověk méně rozptyluje a hudbu vnímá citlivěji.
O pochybnostech, které k umění patří
Rozhovor se nakonec dotýká tématu, o němž interpreti klasické hudby mluví jen výjimečně – vlastních pochybností. Terezie Fialová otevřeně popisuje tlak na výkon, období nejistoty i otázky po smyslu vlastní práce. Přesto právě tyto zkušenosti považuje za něco, co interpreta formuje.
„Myslím, že každý, kdo prožil a překonal nějakou krizi, tak mu to potom pomohlo v interpretaci. Interpretace pro mne znamená, že tam přenesu něco ze sebe, ideálně něco, co je jenom moje a hraju to tak jenom já. K tomu potřebuji prožít všechno.“
Současně oceňuje, že dnešní mladí hudebníci už mají mnohem větší psychologickou podporu než generace před nimi. I to je podle ní důležitá součást zdravého uměleckého života.
