Žena. Královna staré hudby
Uměleckou garanci 25. ročníku převzala flétnistka Jana Semerádová. Umělecké životopisy a kritici hovoří o jedné z nejvýraznějších osobností mezinárodní umělecké scény staré hudby, dirigentce, muzikoložce, tvůrkyni jedinečných uměleckých projektů, flétnistce a umělecké vedoucí souboru Collegium Marianum, která byla oceněna prestižním francouzským Řádem umění a literatury v hodnosti Rytíř za službu francouzské hudbě.
Jakou ženou je ale Jana Semerádová?
„Ztělesněním ženy v hudbě je pro mne především Jana Semerádová, ve vzácném kontrastu křehkosti a temperamentu,“ říká muzikoložka a členka umělecké rady festivalu Lucie Maňourová. Pravda je, že Jana Semerádová je jednou z těch osobností, které člověk pozná podle světla, jež za sebou nechávají. Na pódiu je samozřejmá, soustředěná, pevná – prosvítá ale také bytost jiskřivá, zvídavá a lidsky neobyčejně blízká. Díky bezbřehé vášni pro hudbu je dnes sólistkou světového formátu i respektovanou dirigentkou. Hudba ji provází odmala; sama říká, že možná není otázkou, kdy se k hudbě dostala, ale spíše kdy se hudba dostala k ní.
„Možná se s tím člověk rodí. Dostane lásku či spíš vášeň, která jej nutí,
aby pro hudbu udělal maximum.“
Vyrůstala v rodině, kde se zpívalo i hrálo, housle či klavír pro ni byly stejně přirozené jako dech. Dech se nakonec stal i jejím nástrojem – flétna ji zavedla z Pražské konzervatoře až do Haagu. Disciplína, kterou si osvojila na konzervatoři, se jí zadřela pod kůži: „Můj tehdejší učitel řekl, že jestli se nebudu na konzervatoři snažit být nejlepší, nemá cenu, abych tam chodila, pojala jsem to velmi odpovědně. Řekl mi také, že musím cvičit šest až sedm hodin denně, a tak jsem tedy cvičila. Až se za to dnes stydím, ale je pravda, že z toho drilu a techniky, žiju celý život.“
V Holandsku se ještě víc soustředila na barokní hudbu, která se stala její celoživotní vášní. Dnes vede Collegium Marianum, stojí za Letními slavnostmi staré hudby, koncertuje po Evropě, a ještě dokáže trávit hodiny v archivech, kde trpělivě loví zapomenuté notové poklady. Druhým rokem k tomu ještě vyučuje na univerzitě v Krakově.
„Už dlouho jsem si přála učit. Myslím, že to patří k povinnostem umělců. Pokud došli do bodu, kdy už skoro přetékají tím, co umí, nesmí si to nechat pro sebe. Hudbě 17. a 18. století se věnuju třicet let, byla jsem tedy za krakovskou nabídku moc ráda.“
Pokud si myslíte, že během šestihodinových cest do Krakova poslouchá hudbu, jste na omylu. Poslouchá podcasty nebo rozhlas, z hudby maximálně jazz. „Kdybych si pustila baroko, začnu pracovat. A nemohu pak dělat nic jiného, ani myslet na něco jiného,“ přiznává.
Stejně silnou součástí jejího života jako hudba je i její rodina. Má dvě dcery a není žádným tajemstvím, že skloubit intenzivní umělecký život s mateřstvím je někdy náročné. I proto pro ni mají obrovskou cenu manžel, rodiče a sestra, kteří tvoří zázemí, bez kterého by její životní rytmus nebyl možný. Přiznává, že někdy přichází i pochybnosti, ale také ví, že hudba si sice bere svůj díl, ale umí ho vrátit: „Hrajete a najednou vás zaplaví zvláštní vlna, cítíte, víte, že tóny jsou… Zkrátka se dotýkají až nebe. Každému bych ten pocit přála zažít.“
Možná právě tato kombinace – profesní vášeň, badatelská trpělivost, lidská křehkost i síla – dělá z Jany Semerádové ideální garantku ročníku, který vzdává hold ženskému principu. Její příběh je ztělesněním motta Žena. A právě takovou ženu — silnou, tvořivou, inspirující a pravdivou — vás festival Lípa Musica zve poznat. V roli sólistky, vedoucí souboru, pedagožky i průvodkyně hudbou, která nás v jubilejním pětadvacátém ročníku čeká. Žena. A tečka.
Nenechte si ujít setkání s Janou Semerádovou:
