Program

Mezinárodní hudební festival Lípa Musica v loňském roce důstojně oslavil své desáté výročí. Z původně lokálního, z České Lípy pocházejícího festivalu orientovaného na duchovní hudbu se stal po letech významný hudební a společenský svátek, jehož příchod je s každým začínajícím podzimem netrpělivě očekáván.

Za deset let trvání festivalu Lípa Musica se v severočeském regionu uskutečnilo více jak sto koncertů, ve kterých se představili vždy ti nejlepší a nejzajímavější interpreti, jaké mohl svět vážné hudby nabídnout. Diváci festivalu se mohli zúčastnit koncertů, na kterých vystupovala přední jména a soubory české hudební scény. Festival dovezl na sever Čech operní pěvkyni Dagmar Peckovou, Evu Urbanovou, Českou filharmonii, Pražskou komorní filharmonii, světově uznávaného kytaristu Pavla Steidla a další ikony.Zároveň festival každým rokem otevírá své scény i atraktivním zahraničním hostům. Jeho dramaturgie před obecenstvo na různých místech regionu uvedla celou řadu umělců z evropských zemí, Ruska a dokonce i z Japonska, odkud doputoval sbor buddhistických mnichů, který zde vystoupil ve společném koncertu se souborem Schola Gregoriana Pragensis.Toto a mnohé další pro své publikum již Lípa Musica za deset let připravila. Stala se uznávanou a vysoce ceněnou kulturní událostí, která lehce poráží stereotyp o vykořeněnosti a nízké kulturní úrovni v severních Čechách a v pohraničí obecně. S uzavřením jubilejního ročníku se však nutně nabízí reflexe uplynulých let, z níž by měly vyjít výhledy do budoucnosti festivalu.

Rozsah tohoto pravidelně se opakujícího kulturního svátku již přesáhl svým významem region svého vzniku, kterým je Českolipsko. Stal se událostí, která už není pouze záležitostí hudební, ale též společenskou a jejíž koncerty se odehrávají na mnoha místech Libereckého kraje. Úkolem do příštího ročníku je tak i to, aby festival dobře naložil se získaným sociálním kapitálem, rozhlédl se dále okolo sebe a zapojil do svého dění další scény, posluchače i interprety.Festival musí zodpovědně přijmout společenskou roli, o kterou usiloval a která mu je již teď přisuzována. Součástí navazování nových dialogů a začleňování dalších osobností do programu festivalu je i potřeba přeshraniční a mezinárodní výměny. Tuto mezinárodní výměnu zprostředkovával festival dosud skrze své zahraniční hosty. V letošním roce však chystá kulturní export génia loci a plánuje dva koncerty v blízkém příhraničí v saských městech Žitava a Großschönau.Důvodů je k tomuto kroku hned několik. Jedním z nich je i fakt, že festival se chce fixovat na tradiční centra regionu, která se nachází na obou stranách hranic. Cítí potřebu angažovat se do sousedského dialogu mezi regionem severních Čech, kde je festival domovem a Saskem, s nímž ho pojí nejen bohaté svazky historické, ale i četné závazky současné a budoucí.

Mezi Čechami a Saskem vedla odnepaměti obchodní stezka. Ta spojovala sídelní město Prahu s nejsevernějším městem království českého Žitavou. Od pradávna vedly cesty průsmyky Lužických hor z Čech až po Baltské moře. Nejdůležitější cesta směřovala z Prahy přes Žitavu a Zhořelec. Tam se protínala s další slavnou cestou, nazývanou Via regia. Žitava se tak postupně stala významným centrem moci a vlivu českého panovníka. Na cestě z Prahy do Žitavy vyrůstala města, osady, tvrze i kláštery. Neputoval po ní jen předměty obchodu ale také myšlenky a to v obou směrech.Žitavská cesta si však sebou nese i stigma několika generací emigrantů, kteří se po ní v slzách vypravili, aby našli nový domov a dali pokoj pronásledované duši. Poprvé cesta do Žitavy ožila exulantským proudem za husitských válek. Další exodus zažila žitavská cesta s porážkou českého stavovského povstání na počátku třicetileté války. Násilná rekatolizace vyhnala z Českého království tisíce evangelických rodin, které často odcházely co možná nejblíže k dosavadnímu domovu, tedy do sousedního Saska. Hlavním cílem českých exulantů se stala Žitava, kterou česká hranice obepínala ze tří stran.Opačným směrem se po prastaré cestě utíkalo od třicátých let dvacátého století. Neplatí to pouze o Židech a intelektuálech, ale velkému pronásledování byla ze strany nacistů vystavena i slovanská enkláva Lužických Srbů. V roce třicátém osmém a třicátém devátém musela žitavská cesta přihlížet okupaci Československa. Na konci války se musela nechtěně podílet na odsunu lidí, kteří při ní po staletí žili.

Dnes se snažíme tradici staré cesty, po které vždy putovaly jak artikly obchodní tak duchovní, všemožně obnovovat a mnohdy to není lehká práce. V devadesátých letech se o nápravu vzájemných vztahů se sjednoceným Německem zasloužil především nedávno zesnulý prezident Václav Havel. I díky němu přijaly Německo a Česká republika v roce 1997 společnou deklaraci, která usilovala o narovnání vzájemných vztahů a jejich budoucí rozvoj. Společný kontakt je pragmatickou podmínkou vyrovnání se s minulostí a budování věcí příštích, na kterých mají obě strany zájem.Česko-německý kulturní dialog má bohatou tradici a obzvláště to platí v severočeském regionu. Pojí nás spolu svazky historické a výzvy budoucí. Mezinárodní hudební festival Lípa Musica by mohl vzhledem ke svým ambicím být symbolem současnosti a snad i budoucnosti příhraničního nejen hudebního setkávání. Je třeba spolu hovořit, žít a prožívat. Na tom lze stavět budoucnost.

Krásná hudba nám toto umožňuje a je katalyzátorem této ušlechtilé myšlenky. Společný estetický zážitek zprostředkuje souznění. Souznění, které je podmínkou dialogu, dialogu který je podmínkou nalezení dávného partnerství a přátelství. To je i výzva festivalu Lípa Musica do dalšího desetiletí jeho trvání.

Mgr. Tomáš Cidlina.